Proč to nejde?

Vzdělávání v rozvojových zemích je už dlouho jedním z největších celosvětových problémů. Proč se ho ale pořád nedaří nějak efektivně vyřešit? Tím největším je samozřejmě chudoba. Ta je problémem z několika důvodů. Tím prvním samozřejmě je, že nedostatek peněz znamená nedostatek učebních materiálů, pomůcek, příliš mnoho dětí ve třídě. Není nijak neobvyklé, že o jednu knížku se dělí několik studentů, ve třídách bývá hodně přes padesát dětí.

V době, kdy na západě stále více mluvíme o tom, jak důležité je věnovat malým školákům individuální pozornost, jsou učitelé rádi, když si pamatují jejich jména. Chudí rodiče zase znamenají, že děti do školy chodí jen tehdy, když není potřeba pracovat doma, na poli nebo někde jinde. Škola je v podstatě kratochvíle za odměnu. Navíc chudoba znamená, že rodiče si často musí vybrat, které dítě do školy pošlou. Na to doplácejí zejména dívky, protože když si jejich rodiče mohou vybrat, tak často dostanou přednost jejich bratři, u kterých se věří, že jednou zabezpečí rodinu. A už vůbec nemluvíme o tom, že cesta do školy je často dlouhá, nebezpečná a strastiplná.
 
Chudoba znamená i to, že děti nemají adekvátní výživu, a pokud onemocní, tak se jim s největší pravděpodobností nedostane adekvátní lékařské péče. Jinými slovy, všechno stojí a padá s penězi. Proč ale peníze nejsou? Důvodů je plno. Jedním z těch největších je korupce ve státní správě. Peníze, určené na vzdělávání, se často ke školám vůbec nedostanou. Kromě toho se také v mnoha z těchto zemí válčí, takže když už nějaká ta koruna je, tak často padne na to, aby se škola vůbec udržela v chodu, opravila se elektřina nebo přívod vody. Na nic dalšího už nezbývá. Můžeme to ale nějak vyřešit? Kromě toho, že zajistíme, aby peníze dostaly školy, tak bychom se také měli zaměřit na to, jak vůbec dostat do škol děti.